Vaclav Klaus napísal skvelý článok. Aj ja si pamatám heslo z čias Nežnej revolúcie Chceme demokraciu bez prívlastkov pretože každý prívlastok ako napríklad ľudová demokracia vlastne znamenal že sa o žiadnu demokraciu nejedná, že ide o Potemkinovu dedinku. Preto som zbystril pozornosť, keď v súvislosti s Milanom Krajniakom media začali volať po liberálnej demokracii, pretože to opäť znamená že demokracia začala nenápadne miznúť z verejného života. Jedným z nich je aj nový Dankov zákon ktorý sťažuje založenie novej politickej strany, aby sa zabránilo vzniku konkurencie. Po revolúcii sme hovorievali: Nepáči sa ti politika? založ si vlastnú stranu a presvedč ľudí aby ťa volili. Toto Dankovým zákonom padlo. Založiť stranu je oveľa ťažšie ako bolo kedysi a to nehovorím o tom že zaujať voličov bolo ťažké vždy, teraz k tomu pribudli nové obštrukcie, lebo staré strany sa silou mocou chcú udržať pri moci, neznesú konkurenciu. A tento človek (A Danko z SNS) ma tu odvahu hovoriť o ohrození demokracie zo strany fašizmu, pričom sám ju narušil ďaleko viac už dnes. Mimochodom SNS stratila právo volať sa národná, pretože podpísala Lisabonskú zmluvu, ktorá odovzdáva slovenskú suverenitu do Bruselu.Nemusí sa nám páčiť nova strana a niektoré boli skôr recesiou (Nezávislá erotická iniciatíva alebo Strana priateľov piva) ale aj tieto recesie podporujú myšlienku slobody pri zakladaní strán, pri presadzovaní nových názorov. Možnosť povedať verejne aj hlúposť alebo omyl je totiž jedným zo základných pilierov demokracie, ktorý pod pláštikom údajného boja proti fašizmu a extrémizmu (alebo pod pláštikom boja proti udajným ruským trolom) začal byť u nás pomaly ale isto nahlodávaný. V USA našli inú zámienku na ohlodávanie demokracie: Patriot act o boji proti terorizmu. A inde zasa iné dôvody ale podstata je rovnaká: obmedzenie slobody sa demokracie v prospech tých ktorí sú pri moci. Václav Klaus toto analyzuje v brilantnom článku, manifeste za demokraciu [sociallocker][/sociallocker] http://institutvk.cz/clanky/1147.html Obrana demokracie před liberální demokracií V. Klaus Manifest IVK IVK Politický, intelektuální i mediální establishment zemí Západu se cítí ohrožen rostoucí nespokojeností nemalé části občanů s jeho politikou a chováním. Přechází proto do protiútoku. Vytvořil, resp. přisvojil si, dnes módní koncept tzv. liberální demokracie, prohlašuje jej za jediný správný a arogantně tvrdí, že je tato jím velebená „liberální demokracie ohrožena nástupem autoritativních vládců a s nimi spojeným populismem“. To není přímý citát výroku nějakého konkrétního autora. To je jakýsi sumář, v tomto duchu píše a mluví mnoho autorů a politiků. Je to náš pokus o vystižení podstaty problému, který nás již dlouhou dobu nesmírně tíží. Pojem „liberální demokracie“ není neutrálním politologickým termínem, stal se v současnosti propagandistickým heslem. Nemá smyslu zabývat se tím, zda a jak ho někdo v minulosti použil. Mluvíme o dnešku. Jeho smyslem je zúžit pojem demokracie – jako obecného prostoru a mechanismu pro otevřenou politickou soutěž – na jednu jedinou podobu uspořádání společnosti. A tím vlastně demokracii jako takovou sprovodit ze světa. Aby nedošlo k mýlce. Liberální demokracie je něco úplně jiného než liberální společnost. Pokrokářské elity usilující o přetrvání svého dnešního mocenského monopolu pochopily, že hlavní překážkou v jejich snaze neomezeně vládnout je volič a svobodná politická soutěž. Straší občany, že hrozí diktatura, a že největší hrozbou pro dnešní svobodu jsou autoritativní a populističtí politici současnosti. Proto se snaží z politické soutěže i z veřejné společenské debaty vyloučit vše, co se do jejich „liberální demokracie“ nevejde. Říkáme zcela nekompromisně, že s touto desinterpretací akutních hrozeb současnosti nesouhlasíme. Faktické ohrožení svobody přichází od dnešních – zejména evropských – elit samotných, což se tyto elity ze všech sil pokoušejí skrývat. Snaží se zatemnit podstatu a příčiny současného stavu a odvést pozornost jinam, což je nebezpečný manévr. Jimi iniciovaná manipulace a matení veřejnosti mají za následek postupnýrozklad politického systému, založeného na soutěži tradičních, ideově vymezených politických stran, a zmatené těkání voličů mezi nově vznikajícími hnutími s nejasnými programy a často s bizarními vůdci. Tento chaos velmi pomáhá k udržení moci dnes vládnoucích, ale málokým respektovaných politických elit. V jedné jediné věci se s nimi shodujeme. Ohrožení demokracie opravdu existuje. Není jím však – jak tvrdí oni – existence a relativní politická úspěšnost těch několika málo tzv. populistických lídrů, kteří uspěli tím, že dokázali oslovit voliče kritikou dobře viditelných a ničím neobhajitelných defektů dnešního evropského politického systému. Lehce vyslovitelná nálepka populismu je od evropských elit cílenou a vědomou náhražkou vážné diskuse. Je urážkou všech těch, kteří jsou k takové diskusi připraveni. Liberální nebo parlamentní demokracie? Demokracie je opravdu vážně ohrožena, ale ze zcela jiné strany, než nám tvrdí současný politický establishment. K nezanedbatelnému potlačení a omezení občanských svobod tentokráte dochází ve jménu nové, potichu vzniklé, evidentně nedemokratické pokrokářské ideologie, která v posledních dvou dekádách ovládla západní civilizaci, resp. západní mocenská centra a na ně napojený mediální a intelektuální svět. Jejich – totalitou zavánějící – mutace demokracie dnes dostala zdánlivě neutrální název liberální demokracie. Není ani liberální, není ani demokracií. Zrekapitulujme to: za hlavní hrozbu pro demokracii na Západě nepovažujeme tzv. autoritářské režimy nepohodlných populárních vůdců, ale právě onu tolik opěvovanou liberální demokracii (a její exponenty). Když jsme se zbavili komunismu a vstupovali do postkomunistické éry, naším zcela dominantním, ne-li výlučným cílem byla svoboda a s ní – pro nás jako její záruka neodmyslitelně spojená – parlamentní demokracie. Vůbec nás tehdy nenapadlo mluvit o liberální demokracii. Byli jsme sice po desetiletích komunistické nesvobody až trochu naivně proliberální, ale považovali bychom už tehdy za zavádějící a za zcela nepatřičné toto adjektivum přidávat ke slovu demokracie. A tím ji oslabovat. Parlamentní demokracie se nám naproti tomu zdála být – i přes naše rezolutní odmítání všech adjektiv, všech přídavných jmen, která obvykle změkčují a oslabují smysl následného jména podstatného – adjektivem naprosto dostačujícím a nesporným. Dnes už pro některé lidi, zejména pro smetánku západního (tedy i našeho) světa, tak nesporná není. Není náhodou, že ideologové liberální demokracie o parlamentní demokracii nehovoří. Vypadla z jejich slovníku. I když se ji neodváží přímo a veřejně odmítat, je zřejmé, že parlamentní demokracie stojí v cestě rychlé realizace jejich plánů a záměrů. Občanská veřejnost je udržována v pocitu, že k žádné změně nedošlo, že na Západě, a tedy i u nás, je existující politický systém tou „starou dobrou“ demokracií, jak ji člověk intuitivně chápe a o které se psávalo v učených knihách minulosti. Tvrdí se nám, že bylo třeba, aby byla původní parlamentní demokracie v důsledku nezastavitelného pokroku nutně – oni říkají pouze – „obohacena“ o doktrínu lidských práv a o ochranu přírody a menšin. Nedodává se, že to předpokládá nemalá omezení původních, s demokracií spojených občanských svobod, jakými jsou svoboda slova, nedotknutelnost soukromí a vlastnických práv. Toto „obohacení“ nemůže být provedeno bez paralelního zavádění tvrdých regulací i takových stránek života lidí, které v demokratické společnosti nikdy a nikým v minulosti regulovány nebyly. To vše se děje v zájmu jakéhosi nejasně definovaného, spíše jen tušeného či automaticky předpokládaného Dobra, jehož majiteli (a jedinými legitimními vykladači) mají být samy dnešní politické a intelektuální elity. Liberální demokracie, tedy nikoli samotná demokracie, začala být prezentována jako ideál a cíl současnosti. Nic lepšího údajně neexistuje, a ani existovat nemůže. Proto si Západ, jako její kolébka, osobuje právo uplatňovat universalistický nárok na šíření tohoto programu po celém světě, třeba i násilím (všechny „barevné“ revoluce a „humanitární“ intervence jsou toho přesvědčivým důkazem). Podstatný posun původního smyslu slova demokracie Proč k demokracii jako tradiční, historií osvědčené formě vlády, dnešní politický, mediální a akademický mainstream připojuje adjektivum „liberální“? Není to ani náhoda, ani nevinný dodatek. Toto adjektivum má za cíl technicistnímu či proceduralistickému pojmu demokracie přidat zcela určitý – v našich očích velmi sporný – hodnotový obsah. Ten samotný smysl demokracie výrazně posouvá a proměňuje. Přídavné jméno liberální, tradičně spojované se svobodou a tolerancí, má za cíl zakrývat skutečnou podstatu tohoto neliberálního programu. Svoboda a tolerance dnešním šiřitelům dobra překáží při uskutečňování jejich pokrokářských cílů. Těmi není vytvoření skutečně liberální společnosti, ale uspokojení vlastních mocenských ambicí. Proto se liberální demokracie dostává do příkrého rozporu s demokracií skutečnou, s vládou většiny, která má – podle tradičního pohledu – jediná právo určovat směřování společnosti. Menšiny samozřejmě respektuje a chrání. Zrekapitulujme to jasně a nekompromisně: demokracie je vládou většiny, liberální demokracie je vládou menšin. Její prosazování a obhajobu považujeme za „začátek konce“ moderního liberálního světa. Není to poprvé v historii, kdy byl pojem demokracie ukraden. Musíme připomenout podobné hrátky se slovem demokracie v komunistické éře. Starší generace si dobře pamatují pojem „lidová demokracie“, což byl zřejmý obsahový nesmysl či protimluv („lidová lidovláda“). Nebyla to vláda lidu. Zneužití slov „lidová“ a „demokracie“ bylo snahou legitimizovat totalitní komunistickou diktaturu. Dnes tolik vzývaná liberální demokracie je podobnou ambicí. Je snahou o legitimizaci politického systému vlády, založené na bázi progresivistické, pokrokářské, levicové ideologie. Ta liberální v žádném případě není. Pocit svobody, na který jsme se před listopadem 1989 tolik těšili, už opět nemáme. Opět žijeme v systému rozsáhle manipulované společnosti. Není náhodou, že to cítíme silněji než lidé v zemích na západ od nás. V tom jsme byli nesmírně poučeni komunismem. Koncept liberální demokracie fakticky znamená odklon od pojetí demokracie jako vlády se souhlasem ovládaných. Vláda většiny je nahrazována vládou byrokracie, jejímž úkolem je zajišťovat ochranu a práva velmi rozmanitě definovaných menšin. Jejich počet je záměrně a programově neukončený a neukončitelný. Když hrozí, že se – z pohledu elit – něco úspěšně vyřeší, musí být k dispozici vždy plná zásobárna dalších „diskriminovaných“. Umělá práva, nároky, pravidla a svévole „nezávislých“ orgánů dostávají přednost před voličem a odpovědností vůči němu. Voliči naštěstí začínají postupně zjišťovat, že se to s demokracií a liberální demokracií má obdobně jako s demokracií a „lidovou demokracií“. Začínají si uvědomovat, že je pojem liberální demokracie eufemisticky znějící zástěrkou pro velmi netolerantní nadvládu levicových progresivistů nad celou společností a pro snahu o vyřazení možnosti, jak tento systém demokratickými prostředky změnit. Že je to úsilí o udržení mocenského statu quo, za jakoukoli cenu. Normální – v našich očích – parlamentní demokracie je politickým systémem, který umožňuje zjistit většinovou vůli lidu a jistou, přesně omezenou dobu (do příštích voleb) vládnout v souladu s ní. To ambicím pokrokářské avantgardy zásadně nevyhovuje. Ona se považuje za výlučného majitele Pravdy a šiřitele Dobra, a takže lid v politickém smyslu slova (démos) k tomu nepotřebuje. Ten je pro ni pouhým objektem, často spíše nepřítelem. Lid, vůle většiny a národní stát Progresivistická ideologie současnosti má za cíl politický lid-démos rozbít a zabránit prosazení vůle většiny, která by byla v rozporu se zájmy dnešní, za avantgardu se považující mocenské garnitury. Té se podařilo zneužít demokracie k vytvoření své autoritativní vlády. Protože démos může existovat pouze v rámci národních států, stávají se tyto národní státy hlavním předmětem pokrokářského ataku. To platí především pro Evropu a Evropskou unii, která je vůči svým základním článkům – vůči členským národním státům a vůči národním společenstvím jejich obyvatel – vysloveně nepřátelská. A je nepřátelská stále více. Politické elity se snaží národní státy všemi cestami oslabit, narušit, zbavit je posledních zbytků suverenity. To není žádná novinka. O to se neliberální politické elity v minulosti snažily nejednou. Pokoušejí se zlikvidovat národní identitu jejich obyvatel. I dnes se to, stejně jako v minulosti, provádí v zájmu již tradiční pokrokářské ideje – sjednocení Evropy a vytvoření jejího nového obyvatele, zglajchšaltovaného kosmopolitního Evropana bez kořenů a tradic. To považují za nezbytné.Dnešní Evropan, se svými národními kořeny a tradicemi, brání uskutečnění tohoto „velkého“, avšak zcela neliberálního projektu. Dlouhá desetiletí probíhajícího neomarxistického (či neomarxisty prováděného) „pochodu institucemi“, kterému demokraté v podstatě vůbec nebránili, nesou své neblahé důsledky. Vládnoucí elity Západu nechtějí společnost, která by byla národem. Nechtějí společnost, která by byla přiměřeně homogenním celkem, držícím pospolu. Společnost je cíleně rozbíjena na nejrůzněji definovaná „společenství menšin“. Touto cestou jsou proti sobě stavěni občané podle dílčích, avšak nikoli občansky definovatelných kritérií – genderových, sexuálních, náboženských, etnických, věkových atd. Určujícím pocitem, který podle dnešních vládnoucích elit tyto menšiny v životě provází, je tzv. diskriminace. Boj proti této všemocné a zcela uměle vykonstruované zrůdě se stává novou náplní politiky a veškerého jednání politiků liberální demokracie. Apoteóza společenství menšin a odmítání minulosti Klasická, tedy normální demokracie, která dává moc většině, je v novém světě všudypřítomných menšin považována za špatnou. Neřeší to, co novodobí pokrokáři považují za hlavní. Podle nich je primárním úkolem státní moci bojovat proti diskriminaci ve všech jejích možných formách a podobách, a zajistit tak absolutní rovnost a proporciální zastoupenívšech minorit, a to nikoliv jen v příležitostech, ale i ve výsledcích. Právě po tom volají zmutovaná lidská práva (dávno už ne práva občanská) všech na všechno. Ve jménu lidskoprávního moralizování je budována společnost k nesvéprávnosti – a proto k nezodpovědnosti – vedených jedinců. Ti jsou pak nutně závislí na státu, který má zajistit jejich domnělá, stále se rozšiřující uměle vykonstruovaná práva. Z občanů se stávají klienti státu, lidé vykořenění, ovládaní a regulovaní, permanentně vychovávaní (to znamená indoktrinovaní) avantgardou aktivistů a s nimi spojených médií. Ne náhodou je významnou součástí ideového zázemí pokrokářské liberální demokracie odmítání minulosti a její diskreditace, a to diskreditace jak národní historie, tak tradičního pojetí mezilidských vztahů a je utvářejících a chránících institucí, jakými jsou národ, rodina, náboženství, dokonce i pohlaví. V nové podobě se opakuje neblahý případ komunismu s jeho snahou zničit vše staré a začít znovu. Je to stále stejné. Každý, kdo chce ovládnout minulost, brzy zjistí, že to nejde. Proto se ji snaží odstranit, potlačit, vymazat. Dalším z arzenálu prostředků používaných pro zbavení člověka Západu jeho kořenů a společenské kotvy je vnucování mu pocitu viny, studu a nutnosti se z něj vykoupit. Proto hrají v ideologii dnešní pokrokářské avantgardy tak velkou úlohu pojmy jako otroctví, rasismus, holocaust, vykořisťování, xenofobie, sexuální násilí, případně příroda a její ničení. S jejich pomocí je diskreditována a zavrhována nejen veškerá minulost západních národů, za níž i dnes žijící lidé údajně nesou neodčinitelnou vinu, ale i dosavadní způsob života a pojetí normality ve společnosti. Do evropské tradice hluboce zakořeněného chápání pokroku jako přirozené cesty k lepší budoucnosti patří provádění ideologicky koncipovaných, voluntaristických sociálně-inženýrských experimentů. Stejně tak tam patří zneužívání autority vědy. Kvazivědecká argumentace slouží k vyvolávání strachu z budoucnosti a k pocitům „dědičného hříchu“, tentokrát vůči přírodě (environmentalismus) nebo lidskému zdraví (kult zdraví či „healthismus“ nebo „healthcareismus“), pro jehož odčinění je nutno přistoupit k rozsáhlé kontrole a omezování lidských aktivit a k podřízení lidského chování údajně vyšším, planetárním imperativům, které vymýšlí a dnešnímu světu monopolisticky určuje právě tato pokrokářská avantgarda. Projekt nového lidstva a jeho šťastné budoucnosti, chce se nám říci v realitě uskutečňovaný Huxleyho „Brave New World“, který opanoval dnešní Západ, se ve své podstatě neliší od utopických snů komunistů a socialistů devatenáctého a dvacátého století. Na rozdíl od nich jeho dnešní zastánci věří, že je uskutečnitelný i bez společenské revoluce, tedy pouhou manipulací lidí a postupnými změnami v rámci stávajícího systému. Proto navenek zůstává demokracie verbálně respektovanou formou vlády. „Pouze“ se zásadně proměnil její obsah. Převýchova lidí je – i přes „demokracii“ – permanentní a všudypřítomná, zákazy a příkazy zasahují stále intimnější sféry lidské existence, indoktrinace dětí a mládeže je opět enormní. Demokratické procedury se v poměrech dnešní liberální demokracie stávají pouhou formalitou. Prototypem této nové budoucnosti je Evropský parlament, který s původním významem slova parlament nemá nic společného. Záměrně v něm neexistuje vládní většina ani opoziční menšina, svobodná parlamentní diskuse v něm není umožňována, parlament nemá zákonodárnou iniciativu. V éře apoteózy menšin a jejich odlišných identit a v éře postupující atomizace společnosti není ani národní parlamentní systém schopen vytvářet funkční politické konstelace. Všeobecnou se stává nepřehlednost politické scény a nefunkčnost politických uspořádání. Politika jako taková je dehonestována a diskreditována. Její chaotizace navíc slouží k diskreditaci a oslabování národních států. Politici a politika jsou odmítáni. Přesto je stále posilován stát. Proto jsou vzývány a oslavovány – jak houby po dešti se množící – tzv.nezávislé orgány. Tyvšak nepodléhají standardní demokratické kontrole, což je koneckonců faktickým obsahem oné pokrokářské „nezávislosti“. Spolu s nimi chod státu ve stále větší míře zajišťuje úřednická, politicky nekontrolovaná a nekontrolovatelná byrokracie a aktivistické NGOs, kterým stát část veřejné moci nezodpovědně předává a jejichž činnost z veřejných peněz platí. Nadnárodní organizace a role EU Stále dominantnějším nástrojem nadvlády pokrokářské avantgardy jsou mezinárodní organizace a instituce globálního vládnutí, ať již mají podobu orgánů EU, OSN nebo desítek či stovek dalších mezinárodních finančních a dalších nevládních institucí. Ty jsou zcela mimo jakoukoliv demokratickou kontrolu, ale přesto mají vůči národním orgánům (s demokratickou legitimitou) nadřazené postavení. Neustále se rozšiřující globální pakty a dohody dnes už zasahují téměř do všech oblastí života společnosti. Mechanismy OSN, evropské integrace, NATO atd., jsou nadřazeny národním pravidlům a zákonům. Jejich prostřednictvím pokrokářská agenda vstupuje do života všech zemí. Domácími demokratickými procedurami není ovlivnitelná a je zvenčí tvrdě prosazována, a její nedodržování je sankcionováno. V těchto poměrech začínají být takové demokratické procedury, jako jsou volby, pouhou formální dekorací. Evropská unie je svou konstrukcí přímo ideálním prostředím, v němž je postupný a trvalý odklon od zásad demokracie a svobodné společnosti již řadu desetiletí „úspěšně“ uskutečňován. Eufemisticky se hovoří o demokratickém deficitu EU (my dodáváme deficitu vrozeném), ale to v očích tvůrců a hybatelů liberální demokracie není nedostatkem EU, nýbrž její kýženou předností. Znovu zdůrazňujeme, že evropský démos neexistuje. Bez něho však demokracie v Evropě možná není a je zbytečné to někomu vytýkat. Právě neexistence jednotného evropského politického národa (lidu) umožňuje pokrokářským elitám bezohledně uskutečňovat své plány a nebrat při tom ohled na občany jednotlivých členských států. Stejně tak, jak bezmocné jsou členské státy na evropských fórech, má být bezmocná i jejich domácí vnitrostátní struktura. Masová migrace (*) a multikulturalismus spolu s umělým regionalismem se staly účinnou metodou, jak destruovat homogenitu evropských národních států. Dá se něco změnit? Západní svět se nachází ve stavu, kdy si toto všechno část veřejnosti začala uvědomovat a kdy vidí, že všechny tradiční politické strany (bez ohledu na svůj název či původně deklarovaný program) podléhají pokrokářskému mainstreamu, a de facto tak uskutečňují shodný levicově progresivistický program. V tomto „uvědomování si“ je třeba hledat začátek cesty ke změně. Bez něho změna možná není. Deset let před koncem komunismu věděla drtivá většina našich spoluobčanů, že tudy cesta nevede. Dnes to o evropské současnosti drtivá většina obyvatel Evropské unie ještě neví. Probíhající antidemokratický proces – tolerovaný standardními politickými stranami – zřejmě nelze zastavit tradičními demokratickými prostředky nepřímé demokracie. Proto sledujeme pokusy o únik k přímé demokracii a k hledání nápravy v referendech. Ta mohou být jednou z dílčích cest, ale hledat v nich spásu je iluzorní. Kdo bude voličům zprostředkovávat výklad smyslu referenda a možné důsledky nabízených alternativ? Jen pokrokářská média hlavního proudu? Politické strany mají být postaveny zcela na vedlejší kolej? A spolu s nimi samotný koncept nepřímé, zastupitelské demokracie? Žádné krátkodobé revoluční řešení neexistuje. Zvrátit neblahý vývoj západní společnosti bude během na dlouhou trať. Předstupněm k němu musí být nahrazení „liberální demokracie“ demokracií skutečnou, tj. znovu dát většině rozhodující slovo při správě věcí veřejných. Jinak řečeno, ubránit parlamentní demokracii. Předpokladem je obhájit národní stát (před liberální demokracií) jako jediné přirozené místo pro existenci funkční demokracie. Musíme bránit všem dalším pokusům o posilování bruselského centra a o pokračování přenosu kompetencí z národních států. Prvním velkým střetem bude souboj o revoluci v azylové legislativě (Dublin IV), o odebrání kompetencí členských států v této oblasti. Musíme zrušit automatickou nadřazenost unijní legislativy nad národní. Jedině tak lid znovu získá kontrolu nad svou vládou. Na vnitrostátní úrovni je nezbytné podrobit všechny oblasti veřejného života demokratické kontrole občanů, tj. netolerovat „nezávislé“ orgány a instituce nadané veřejnou mocí bez odpovědnosti. Rozhodování musíme vrátit orgánům s demokratickým mandátem. Musí nastat zprůchodnění politického systému tak, aby usnadňoval vytváření funkčních vlád. Nefunkční vlády jsou nikoli náhodou jedním z cílů liberální demokracie. Na první místo v pořadí principů, jimiž se řídí společnost, musíme znovu předřadit svobodu před falešnou rovností. Transformovaná EU (potřebovala by i změnu názvu) se musí stát ideologicky neutrální entitou „pouze“ podporující dobrovolnou spolupráci členských států, nikoliv nadřízeným nedemokratickým orgánem snažícím se zničit identitu svých členů a nedemokratickými metodami prosazovat záměry jedné pochybné ideologie. Dovolíme si zakončit parafrází jednoho starého výroku: Pokrokáři se vždy snažili svět změnit. My chceme jeho v minulosti osvědčenou, stále oslabovanou podobu vrátit zpátky a respektovat. Institut Václava Klause, červen 2018 Manifest IVK použit jako podklad pro debatu v pražském Obecním domě dne 26. června 2018. Publikováno v Týdeníku Echo dne 21. června 2018. (*) V roce 2015 jsme počátkem září zformulovali k tématu masové migrace Výzvu občanů České republiky vládě a Parlamentu ČR, kterou podepsaly desetitisíce našich spoluobčanů. Její text je na www.klaus.cz/clanky/3792. http://institutvk.cz/clanky/951.html Ladislav Jakl: On nám někdo v tichosti přepsal ústavu?Politický komentář IVK č. 54 LADISLAV JAKL Od roku 1993 jsem žil v domnění, že má vlast je definičně demokratickým státem, demokratickou svrchovanou republikou. Je to koneckonců dáno i naší ústavou, její preambulí i prvním odstavcem článku 1, který zní: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ Měl jsem za to, že žiji v zemi, jejíž ústava poskytuje základní rámec pro fungování demokratických mechanismů a pro jejich ochranu. A že smyslem politiky a politické soutěže je naplnit tento rámec konkrétním obsahem podle aktuální vůle lidu. Politické soutěže se účastní různé politické strany a ideové směry. Když vyhraje koncept sociální demokracie, naplní (do příštích voleb) prostor vymezený ústavou svou politikou sociálně demokratickou. Když vyhraje křesťanská demokracie, naplní rámec svou politikou křesťanskodemokratickou, když občanská demokracie… a tak dále. Ústavním rámcem je demokracie a jejím obsahem jsou různé aktuální politické akcenty. Koncem demokracie ale je, když se konkrétní a obvykle dočasný politický obsah ztotožní se samotným rámcem. Tím se jiné politické obsahy dostávají do autu a jsou mimo, ne-li dokonce protiústavní. A podle toho se s nimi i zachází. Tak tomu bylo v ústavě z roku 1948, kde se pro jistotu již v preambuli uvádí, že „My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu.“ Komunistický politický koncept „lidové demokracie“ tak přestal být pouhým dočasným obsahem ústavního demokratického rámce, ale stal se definičním znakem rámce samotného. Podle takto zúženého rámce se jiný politický koncept než ten, který chtěl budovat stát jako lidovou demokracii, změnil z konkurenčního ideového směru v rámci politické soutěže na směr útočící na podstatu samotné ústavy. Když ústava z roku 1960, která s některými změnami platila vlastně až do konce roku 1992, prohlásila, že socialismus je již vybudován a můžeme tedy lidovou demokracii jako ústavní rámec vyměnit za sám socialismus, ocitly se mimo ústavnost všechny politické, společenské a ideové směry, které se nehlásily k socialistické demokracii. Nová ústava, platná od roku 1993, žádné takové zúžení ústavního rámce explicitně neobsahuje, a tak jsem si žil v domnění, že tento rámec lze svobodně naplnit různými demokracii respektujícími myšlenkovými a politickými koncepty. Které to budou a v jakém poměru, o tom budou rozhodovat každé volby. Myslel jsem, že žiji v demokracii bez přívlastků. Ale to jsem se asi spletl. Za našimi zády kdosi ústavu potichu přepsal. Za našimi zády kdosi pokoutně napsal ústavu novou, která je sice tajná, ale o nic méně závazná. Stali jsme se liberální demokracií. Liberální demokracie stejně jako sám liberalismus bývá interpretována a definována velmi vágně, o to je to ale horší. Ano, existují v různých zemích liberálně demokratické strany, některé se tak i nazývají a ostatně i v naší nedávné historii nesly některé politické strany ve svém názvu sousloví „liberálně demokratická“. Už ze samotného termínu „politická strana“ je zjevné, že je tím myšlena část celku (partaj, party, část), čili jeden z možných demokratických myšlenkových směrů. A že žádná strana nemůže mít monopol, jinak samo slovo strana pozbývá smyslu. Ale přesně to se u nás dnes stalo. Jaksi nenápadně především od loňského roku používají s naprostou samozřejmostí mainstreamoví politici a jejich spřízněná média obratu „liberální demokracie“ jako nikoli označení jednoho z možných způsobů, jak (dočasně) naplnit náš demokratický ústavní rámec politickým obsahem, ale jako označení samotného našeho ústavního rámce. A společnost na to mlčky přistupuje. Aniž kdy nějaká liberálně demokratická strana u nás získala ústavní většinu a vnutila svou politiku zbytku společnosti jako součást závazných pravidel. Proč se tak stalo? Demokracie ve své svobodné volné šíři současným vládnoucím elitám nevyhovuje, je pro ně nebezpečná. To by totiž mohl ve volbách vyhrát i někdo jiný, že. To by pak někdo ve svodném politickém diskursu mohl prosazovat třeba myšlenky národně demokratické nebo konzervativně demokratické. A to tedy ne, křičí unijní i náš domácí establishment. Nebýt liberálem, ale třeba konzervativcem, to sice zatím není trestné, ale asi by být mělo. Pokud se někde politické soutěže účastní jiné než levicově liberální myšlenkové koncepty, měly by podle dnešních elit být nikoli pouze poraženy v politické soutěži, ale měly by být přímo z této soutěže vykázány jako mimoústavní nebo dokonce protiústavní. A pokud by dokonce nějaký takový směr v některé zemi demokraticky zvítězil a pokoušel se demokratický rámec legitimně naplnit obsahem, k jehož realizaci dostal mandát, je nutno takovou zem vyloučit z „demokratické“ rodiny coby neliberálního odpadlíka. Jak se mohlo stát, že si mlčky zvykáme, jak demokracie má už jen jeden povolený (liberální) obsah? Nechali jsme si pod nosem uskutečnit státní a ústavní převrat, měnící samotné základy naší demokracie? Podle všeho ano. Jenže demokracie a liberální demokracie není totéž, stejně jako akt a pietní akt není totéž. Buďme demokracií. Ne socialistickou demokracií. Ne lidovou demokracií. Ne liberální demokracií. Různé politické a myšlenkové směry mají právo hrát na politickém hřišti o svůj úspěch. Ale žádný z nich nemá právo hřiště vlastnit. Ladislav Jakl, 3. srpna 2017.
Muž príde domov z banky a kričí na manželku: - Pol dňa som strávil na polícii! Také idiotské heslo Peniaze alebo život! si si mohla vymyslieť iba ty!
prejsť na článokDo prístavu pláva loď, na móle stojí Čukča a kričí: - Heesloóó! - Choď do riti! A Čukča si len tak pre seba povie: - To je zaujímavé, koľko rokov tu už bývam a heslo je stále rovnaké.
prejsť na článokVšetci máme svoju obľúbenú vôňu. Keď sa nás na ňu niekto spýta, len zriedka sme mu schopní dať jednoslovnú odpoveď. Zväčša použijeme množstvo prívlastkov ako napríklad „sladko, trochu ovocne, sviežo a mierne korenisto“. Viac
prejsť na článokVšetci máme svoju obľúbenú vôňu. Keď sa nás na ňu niekto spýta, len zriedka sme mu schopní dať jednoslovnú odpoveď. Zväčša použijeme množstvo prívlastkov ako napríklad „sladko, trochu ovocne, sviežo a mierne korenisto“. Viac
prejsť na článokPočítačový maniak hovorí kamarátom: - Prídem domov, pozerám, v posteli leží moja žena úplne nahá a ešte k tomu s cudzím chlapom. Pozerali na mňa a pohľad ich očí bol taký posmešný, až ma zamrazilo. Zmocnila sa ma strašná predtucha. Bežím k počítaču a naoz
prejsť na článok